Přečtěte si, jak viděla naše společné setkání naše nejmladší členka Sára

Zdravím všechny, co si todlecto čtou, jmenuju se Sára a byla jsem, jakožto jedna z nejmladších účastníků schůzky, vyzvaná k udělání zápisu.

Z Brna do Práglu se odjíždělo v 7:09 z Hlavasu, takže byli všici samozřejmě nedospalí. Ve vlaku pochopitelně nikdo nespal, dospělí se mezi sebou poznávali a za nedlouho byli slyšet přes celý vagón. Pokud jde ale o náš Spolek, úspěch dne se dostavil už ve vlaku, kde jedna paní zaplatila členský příspěvek. A nebyli bychom v Česku aby vlak nenabral zpoždění. Ale aspoň maj v Regiojetu dobrý a levný jídlo, i když vám ten jeden jablečný koláč, co jste si objednali donesou až když budete padat hlady. Záchody jsou tam klasický, v našem vagónu nejely a ve vedlejším chcal ňáký chlap když vlak zatáčel a podle toho to tam vypadalo. Prostě klasika.

Když jsme konečně dorazili na Hlavní nádraží, měli jsme cca 45 minut k dobru. A co udělá grupa dospělých s takovým časem? Správně, zaleze do hospody a zdatnější do sebe hodí každý 3 piva. Pro nás teenagery se aspoň našla limonáda a bylo tam dost světla na čtení. Když byl prochlastán všechen přebytečný čas, zcukli jsme se s pražskou pobočkou a šli do Institutu národnostních menšin, kde v 12:00 začala schůzka.

Na začátek proběhlo představení toho, co která pobočka udělala. Pražský předseda byl stručný a do čtvrt hoďky hotový, jenže pak se ke slovu dostal náš Paddy a to bylo aspoň na půl hodiny (i když nutno říct, že jsme fakt úplně nezaháleli). Účastnili jsme se například několika akcí pro veřejnost, jmenovitě Babylonfestu (jídlo a chlast sbližuje přece nejvíc), dál jsme pořádali veřejné sbírky na pomoc Ukrajině a jejím lidem (na začátku války se nám povedlo během zhruba 5 dní vybrat skoro 500 000 korun). Pak přišla ta nejlepší část schůzky, dorazily řízky. Jenže po tomhle přišla ta nejhorší část, četba životopisu Demetera Ivaňuka. A já se nechala od táty ukecat, abych tam kus přečetla. Ale Ivaňuk byl aspoň schopný a docela vtipný spisovatel, i když o pravdivosti některých věcí v tom životopisu fakt pochybuju. Nějak jsem teda překoktala svou část, pak už byl prakticky konec schůze, protože
místnost měl po nás zarezervovanou ještě někdo jiný. Nakonec jsme se domluvili, že proběhne výměna členů, abychom si mohli vyměnit navzájem zkušenosti, tipy a rady. Pražští nám pak eště ukázali jejich zasedací místnost a pak si šel každý po svým.

Jelikož nám vlak do Brna jel v 17:15 a bylo teprve cca 15:00, zbyla furt spousta času na návštěvu hospody. Já chtěla do knihkupectví, takže jsem se od nich odpojila. Nejvíc mě zaujal Palác Luxor, tam jsem byla jako v ráji. Čtyři obrovský patra knih, komiksů, mangy a merchandisingu. Vydržela bych tam hodiny a byla bych schopná tu utratit všecky svý prachy. V 17:00 jsme se sešli na nádraží, rozloučili se s těmi, co zůstávaj a za chvíli jeli zpět do Brna.

Cestou dělali dospělí zas brajgl (taky že už měli krapet upito) a zas jsme měli zpoždění. Překvapilo mě, že maj i sushi a navíc levný. Taťka mi ho koupil a já po asi 3 hodinách čekání s úlevou zjistila, že je i dobrý. V Brně někteří samozřejmě chtěli eště do hospody, takže se šlo (mě a mýho bráchu táta nalákal na něco dobrýho k tomu).

Když jsme našli malou zapadlou hospůdku, která byla prázdná, hned byla naše. Rozhovory dospělých mě sice fakt nezajímaly, ale světlo na čtení tam bylo, takže jsem měla nějakou zábavu a brácha měl mobil.

To je k našemu výletu asi všecko, snad vám pro jednou nevadil pohled na věc ,,vším zpruzenýho teenagera", jak by mě někteří označili. Přeju hezký zbytek dne.