K PRAMENŮM ČERNÉ TISY

28. duben 2017

 

            Při naších cestách po Podkarpatské Rusi máme na programu návštěvu mnoho zajímavých míst. Během pobytu v Jasině navštívíme obvykle mimo Hoverlu a Bliznici také Prameny Černé Tisy. K tomuto výletu nemůžeme použít náš autobus, dimenzovaný na normální silnice, ale musíme si najmout terénní auto. Pokud je nás jen asi 5 osob, nabídne nám šéf hotelu terénní vůz značky GAZ. Pokud je nás víc, jedeme terénním náklaďákem, upraveným pro převoz pasažérů.

                

Z Jasiny vyjedeme podél Černé Tisy směrem na severozápad. Silnice je zprvu celkem dobrá, ale postupně se povrch zhoršuje. Kdysi jsme se pokusili jet tudy naším autobusem Karosa, ale náš řidič po několika málo kilometrech zastavil a řekl, že dál nejede, že se chce tímto autobusem také vrátit domů. A tak jsme pak šli asi 15 km tam a 15 km zpět.

            Po devastované cestě (obrázek č.1), kterou prý během 1. světové války vybudovali maďarští vojáci, jedeme kolem zchátralé pstruží stanice a dál po mostech z kmenů vzrostlých stromů až k soutoku potoků, kde je jakási bouda a informařní tabule ochránců přírody. Zde necháme naše vozidlo a pokračujeme dál pěšky loukou se spoustou hořců a jiných horských bylin. Cestou vidíme turistické značky (2), připomínající značení u nás. Pak strmým stoupáním lesem až k oficionálnímu prameni Černé Tisy (1220 m nm.). Kolem něho je pět cedulek (3) v těchto jazycích : ukrajinsky, slovensky, srbsky, maďarsky a rumunsky. Všemi těmito státy Tisa protéká, nebo se jich alespoň dotkne. Zde se napijeme výborné pramenité vody přímo z trubky, která tu je k tomuto účelu instalována.

            Pokud vystoupíme ještě o pár desítek metrů výš, dojdeme k pomníčku z 19. století, kde madarský nápis hlásá, že zde je pramen černé Tisy, ačkoliv je tu úplně sucho. Maďaři si tu později postavili další památník (4) a nedaleko několik přístřešků, určených pro odpočinek při slunečném i deštivém počasí. Zde si chvíli posedíme a popovídáme s maďarskými turisty.

            Zpáteční cestu volíme zpravidla trochu delší, ale méně strmou. Vystoupíme na blízký plochý vrchol kopce Okula (1250 m n.m.) (5), a odtud na starou maďarskou vojenskou silnici, která je tu v nečekaně dobrém stavu. Níže byla poničena přepravou dřeva. Tady ve stejnojmenném průsmyku (6) počkáme na opozdilce, a jdeme dál (7).  Jediné, co tu je špatné jsou mostky (8) přes příčná údolí a strže, ale pěšky se to dá zvládnout v pohodě a při tom si obvykle pochutníme na lesních plodech (9). Na tabuli upozorňující, že jsme v Hydrologické rezervaci (10) není uveden zákaz trhání květin, a tak toho využijeme (11). A pak zase kodrcání našim terénním náklaďákem. Pokud jsme hákliví na jízdu cestou-necestou, jdeme několik kilometrů pěšky. Je to zajímavější, protože tu potkáme krávy (12), vracející se z pastvy i auta (13) odvážející dřevo. Ti, kteří se dají zlákat k houbaření, mají obvykle výbornou žeň, protože krásných zdravých hříbů tu bývá mnoho. 

            Po návratu do hotelu mají úspěšní houbaři obvykle problém co s těmi krásnými hřiby, protože jejich sušení není snadné, a tak je většinou věnují kuchařkám. Za zmínku stojí, že pro maďary má řeka Tisa podobný význam, jako Labe pro nás.        

Hoverla

Články - 03. duben 2017

HOVERLA  (2061 m n. m.) je nejvyšší hora Ukrajiny. Tyčí se v nejvýchodnější části Karpat, v místě kde se jejich hřeben stáčí k jihovýchodu, do Rumunska. Této části Karpat říkají „Černá hora“. Západně asi 7 km ční hora Petros (2021 m n. m.), s kapličkou na  vrcholu. Jižně cca 18 km končí Černá hora horou Pop Ivan. Tento hřeben byl v období první republiky československo – polskou hranicí. Znalci české literatury si zřejmě vzpomenou na „Enciány z Pop Ivana“ od S. K. Neumana.

 Více »
+

Odstúpenie Podkarpatskej Rusi SSSR v roku 1945 ako tragédia Rusínov, ktorá trvá dodnes

Články - 04. leden 2017

V roku 1944 Sovietsky Zväz anektoval územie Podkarpatskej Rusi – autonómnej časti Československa. Po páde totalitarizmu vo východnej a centrálnej Európe (1989) sa táto problematika stala dôležitou pre pochopenie imperátorských ambícií Sovietskeho Zväzu po Druhej svetovej vojne – kontrolovať politický a ekonomický život čo najväčšej časti Európy(1). Podľa najnovších definícií, akýkoľvek model „bezkrvavej“ anexie môžeme označiť hybridnou vojnou. V nie tak dávnej minulosti sa hybridná vojna zopakovala: Ruská Federácia ako nástupca Sovietskeho Zväzu ukázala imperátorské snahy zaviesť v XXI. storočí nové politické usporiadanie v Európe – anektovala Krym (20.02.2014) a východné územia Ukrajiny (12.04.2014), a tým potvrdila, že bez Ukrajiny, jej hraníc, geostrategického, ekonomického, hospodárskeho a intelektuálneho potenciálu jej územia, nie je možné udržať ruskú impériu. To znamená, že hybridná vojna sa zajtra neskonči.

 Více »
+