Hoverla

03. duben 2017

HOVERLA  (2061 m n. m.) je nejvyšší hora Ukrajiny. Tyčí se v nejvýchodnější části Karpat, v místě kde se jejich hřeben stáčí k jihovýchodu, do Rumunska. Této části Karpat říkají „Černá hora“. Západně asi 7 km ční hora Petros (2021 m n. m.), s kapličkou na  vrcholu. Jižně cca 18 km končí Černá hora horou Pop Ivan. Tento hřeben byl v období první republiky československo – polskou hranicí. Znalci české literatury si zřejmě vzpomenou na „Enciány z Pop Ivana“ od S. K. Neumana.

 

            Na Hoverlu jsem poprve vystoupil v létě 1998 v rámci zájezdu c. k. Subcarpatia. Tehdy jsme byli ubytováni ve velké dřevěné turbáze, která se jmenovala nějak jako  „Mikroprovod“, v údolí východní části poloniny Svidovec. Starým teréním vojenským náklaďákem, s prkny místo sedadel, jsme projeli Jasiňu a Lazeščinu s cílem vystoupit na Hoverlu od severu. Výstup začal v místě soutoku potoků od Hoverly a od Petrose, zvaném Kozmeščik. Zde stál v té době zdevastovaný mnohapatrový hotel. V dalších  letech jsme obvykle používali tuto trasu a sledovali, jak se hotel rozpadá.

            První část výstupu na Hoverlu tu vede po jakési staré „cestě“ s hlubokými vymletými koryty a se sklonem asi 35%. Pak se sklon zmírní a následující cesta vedoucí lesem je lepší, až na rozsáhlé bahnité kaluže na širokém hřebeni. Dále následuje několik strmějších úseků až nad hranici lesa. Odtud je přiložený snímek. Poslední úsek vede po kousku hřebene mezi Petrosem a Hoverlou. Před posledním stoupáním na vrchol je pramen s výbornou vodou, a odtud už jen vzhůru na vrchol.

            Na vrcholu jsem byl od té doby mnohokrát, za různého počasí, převážně nevalného. Výhled až na Pop Ivana s torzem meteorologické stanice jsem zažil snad jen dvakrát, ale mlhu, nebo alespoň mlhavo, většinou. Vrcholu této nejvyšší hory Ukrajiny vévodí velký kříž, pilon a několik různých pomníčků. Pro nás je potěšitelné, že asi 100 m jižně, na hřebeni se zachoval hraniční kámen z předválečné doby s označením „CS“ a „P“.

            Výstup na Hoverlu od východu má sice menší převýšení než od Kozmeščiku, ale příjezdová silnice je špatná. Když autobus štrejchne párkrát o vyčnívající kameny, řidič autobusu po ní odmítá jet dál, takže to pak máme o několik kilometrů dál. Pokud se dostaneme až k ukrajinskému středisku vrcholového sportu Zarosliak, vystupujeme po modré značce lesem, pak porosty jalovce a nakonec holinami bez stromů. Blížící se vrchol poznáme podle zvětšujícího se množství střepů lahví od šampusu. Ukrajinští turisté rádi oslavují výstup na vrchol četnými doušky šumivého vína, a lahve pak odhazují hodně daleko.

            V poslední době si někteří řidiči terénních aut troufnou jet až k salaším pod hřebenem mezi Petrosem a Hoverlou do výšky cca 1400 m. Tady má cesta sklon až 40%. Odtud stoupání na hřeben, a pak od západu s malými výškovými rozdíly, kolem dvou pramenů pitné vody na vrchol Hoverly. Z hřebene se dá vystoupit i na Petros.

            Když jsme vystupovali na Hoverlu poprvé s místním průvodcem, řekl že nám ukáže „Zlatý kořen“, kterému říkají také „Karpatský Žeň Šeň“. Tehdy ještě se ochrana přírody nebrala tak vážně. Ukázal nám ještě druhou léčivku – jakýsi mech. Od té doby jsem se mnohokrát pokoušel tyto léčivky najít, ale bezvýsledně.

            Laskavé čtenářky a milí čtenáři, přeji vám šťastné cesty se šťastnými návraty do zdejší nádherné, i trochu drsné přírody. Uvedené léčivky nehledejte, protože ochránci národního parku vybavení dalekohledy a radiostanicemi by vám mohli napařit velmi vysokou pokutu.

 

Arnošt Mader

průvodce

K PRAMENŮM ČERNÉ TISY

Články - 28. duben 2017

 

            Při naších cestách po Podkarpatské Rusi máme na programu návštěvu mnoho zajímavých míst. Během pobytu v Jasině navštívíme obvykle mimo Hoverlu a Bliznici také Prameny Černé Tisy. K tomuto výletu nemůžeme použít náš autobus, dimenzovaný na normální silnice, ale musíme si najmout terénní auto. Pokud je nás jen asi 5 osob, nabídne nám šéf hotelu terénní vůz značky GAZ. Pokud je nás víc, jedeme terénním náklaďákem, upraveným pro převoz pasažérů.

                

 Více »
+

Odstúpenie Podkarpatskej Rusi SSSR v roku 1945 ako tragédia Rusínov, ktorá trvá dodnes

Články - 04. leden 2017

V roku 1944 Sovietsky Zväz anektoval územie Podkarpatskej Rusi – autonómnej časti Československa. Po páde totalitarizmu vo východnej a centrálnej Európe (1989) sa táto problematika stala dôležitou pre pochopenie imperátorských ambícií Sovietskeho Zväzu po Druhej svetovej vojne – kontrolovať politický a ekonomický život čo najväčšej časti Európy(1). Podľa najnovších definícií, akýkoľvek model „bezkrvavej“ anexie môžeme označiť hybridnou vojnou. V nie tak dávnej minulosti sa hybridná vojna zopakovala: Ruská Federácia ako nástupca Sovietskeho Zväzu ukázala imperátorské snahy zaviesť v XXI. storočí nové politické usporiadanie v Európe – anektovala Krym (20.02.2014) a východné územia Ukrajiny (12.04.2014), a tým potvrdila, že bez Ukrajiny, jej hraníc, geostrategického, ekonomického, hospodárskeho a intelektuálneho potenciálu jej územia, nie je možné udržať ruskú impériu. To znamená, že hybridná vojna sa zajtra neskonči.

 Více »
+