Jazykový portrét Podkarpatí

31. prosinec 2016

Čeští policisté se běžně setkávají s přestupky a trestnými činy občanů Ukrajiny. Při vyšetřování je většinou nezbytné i tlumočení, avšak samotné ukrajinské občanství nemusí automaticky znamenat, že vyslýchaná osoba, ať už v jakémkoli procesním postavení, bude požadovat jako svůj komunikační jazyk s českou policií ukrajinštinu. 

Velký podíl mezi občany Ukrajiny, kteří pobývají na území ČR, tvoří osoby původem ze Zakarpatska, z území s pestrou historií a stejně tak pestrým jazykovým vývojem.

Zakarpatsko leží skutečně „za Karpaty“, ale při pohledu z Kyjeva nebo Moskvy. Podkarpatská Rus, název stejného, ale československého území mezi světovými válkami, zaznamenával pohled z druhé strany.

Každý jazyk má svoji historii. V jazyku, jako v pokladnici se uchovává spletitá historie příslušného národa či etnika, kterému jazyk, jako prostředek verbální komunikace slouží. Mnohem složitější však je, když na jednom území se užívá, a v minulosti užíval, celý spletenec jazyků.

A konkrétní jazyk jednotlivce neprozrazuje jen jeho původ a místo narození, ale i jeho dosavadní životní pouť a tím získané jazykové znalosti. Jednotlivé osoby podle užití jazyka mohou být poměrně přesně identifikovány. Přitom je běžné, že konkrétně obyvatelé Zakarpatska jsou (a byli) bilingvní či multilingvní, tedy nepoužívají pouze jeden jazyk, ale jazyků několik a většinou rozdílné jazyky pro vnitřní komunikaci (v rodině, se sousedy a příteli) a pro komunikaci vnější (s úřady a „za humny“).       

Vlastní historie Zakarpatska je značně odlišná od historie ostatního dnešního ukrajinského území. Fakticky od 10. století, až do konce první světové války, bylo toto území součástí uherského státu. V průběhu posledního století potom bylo zakarpatské území součástí pěti různých státních útvarů. Do roku 1918 patřilo uherské části Rakouska – Uherska (tzv. Uherská Rus), dále do roku 1939 jako Podkarpatská Rus bylo přičleněno do Československa, jepičí, několikadenní život měla samostatná Karpatská Ukrajina v březnu 1939, následně bylo znovu územím maďarským (tzv. Kárpátalja), od roku 1945 součástí Sovětského svazu (nehledě na předchozí sovětská ujišťování o uznání Československa v předválečných hranicích), a nakonec od 1991, po rozpadu SSSR, je součástí samostatné Ukrajinské republiky. Pro komplexnost je možné doplnit i rumunskou okupaci části zakarpatského území od roku 1918, která trvala místy až do roku 1920 a pokus o nastolení i na zakarpatském území Maďarské republiky rad na jaře 1919, která deklarativně uznala rusínštinu jako druhý úřední jazyk, vedle maďarštiny.

Všechna uvedená období měla svá jazyková specifika, kdy však v zásadě, vedle jazyka vnitřní komunikace, jazyka domácího – rusínského (v jeho variantách), někdy více, jindy méně tolerovaného či netolerovaného, vnější komunikaci pokrýval jazyk pánský či panující, dle příslušného státního útvaru, kam zakarpatské území aktuálně patřilo.

V době tisíciletého maďarského panování, zvláště pak po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867, kdy se Rakouské císařství transformovalo na Rakousko-Uhersko, probíhala maďarizace. Tehdejší uherský parlament vyhlásil, že obyvatelé Uher tvoří „jediný a nerozborný uherský národ“, se státním jazykem maďarštinou. V roce 1896, v roce oslav millenia uherského státu, bylo dokonce zákonem stanoveno pomaďarštění křestních jmen a příjmení všech obyvatel Uher, včetně menšin. Na zakarpatském území bylo na přelomu 19. a 20. století místní školství fakticky maďarizováno, místní jazyk rusínský přežíval jen jako jazyk místní komunikace místních obyvatel Rusínů na zakarpatské vesnici. A aktuálně potomci těchto maďarizovaných „Maďarů“ mají, na základě zákona přijatého maďarským parlamentem, od začátku roku 2011 možnost získat maďarské občanství. Tedy nejen občané Zakarpatska, kteří jsou maďarské národnosti (kteří obývají například Vinogradovský okres na hranicích s Maďarskem, který je oficielně dvojjazyčný, s nápisy na ulicích v ukrajinštině a maďarštině), ale všichni potomci původních obyvatel, kterým následně otevírá maďarský pas bezvízovou cestu do Evropy. V České republice je tak v posledních pěti letech běžné, že osoby ze Zakarpatska s maďarským pasem, při kontaktu s českými orgány žádají tlumočení v ruštině nebo ukrajinštině, protože maďarštinu řádně neovládají.

Na konci první světové války se tzv. Uherská Rus dostala na dějinnou křižovatku, kdy bylo třeba se rozhodnout, zda bude nadále součástí uherského státu, ovšem v autonomním postavení nebo se přidá k Československu, Rusku nebo Ukrajině. Nakonec se na dalších dvacet let toto území, pod názvem Podkarpatská Rus, stalo součástí Československa, k čemuž nemalou mírou přispěli rusínští emigranti v USA. Podkarpatská Rus v době svého vzniku přestavovala konglomerát mnoha národů, konkrétně z celkového počtu 585.500 obyvatel, bylo 372.500 Rusínů, 103.000 Maďarů, 80.000 Židů, 14.000 Rumunů, 12.000 Němců, 2.500 Slováků a 1.500 ostatních národností, s všeobecně panující maďarštinou jako jazykem vnější mezi národnostní komunikace, a národními jazyky vnitřní komunikace. Ovšem polovina obyvatelstva byla negramotná, a Rusínů umělo část a psát jenom třicet procent. V průběhu československého období bylo patrné rozdělení na národně kulturní směry, a to rusínský, ruský, ukrajinský, maďarský a židovský. Takové bylo i jazykové rozčlenění, ovšem zároveň probíhal dosud neuzavřený spor, zda rusínština (se svými variantami) je jazykem svébytným, či spíše nářečím nebo dialektem ruštiny nebo ukrajinštiny, tedy vlastně jaká je identita místních obyvatel, zda ukrajinská, ruská nebo rusínská.

V československém období, v Užhorodu v letech 1923 – 1931 sloužil pozdější generál a československý prezident L. Svoboda. Tamní jazykové poměry ilustruje fakt, že L. Svoboda, aby mohl řádně komunikovat se svými vojenskými podřízenými a sousedy, tak studoval maďarštinu (státní zkoušku z maďarského jazyka a literatury složil na Bratislavské univerzitě).                        

V maďarské etapě po roce 1939, kdy se území nazývalo Kárpátalja, státními jazyky byly maďarština a uhro-ruský jazyk (rusínština). Místní obyvatelé měli formálně stejná práva, jako ostatní obyvatelé Maďarska, a tak podléhali i vojenské povinnosti. Mnozí, aby se této povinnost vyhnuli (okolo 25 tisíc osob) proto uteklo do Sovětského svazu, protože od září 1939, po sovětském obsazení původní polské Haliče, maďarsko – sovětská hranice vedla po vrcholcích Karpat. Z těchto utečenců přežila však jen čtvrtina, většinou díky tomu, že se z táborů Gulagu zachránili službou v československé vojenské jednotce v SSSR.

V sovětské éře úředními jazyky byly ruština a ukrajinština, rusínština byla označena jen za místní ukrajinské nářečí, mající jen význam folklorní, národnost rusínská byla zapovězena. Všichni Rusíni byli úředně převedeni na Ukrajince; ale zároveň fungovalo národnostní základní školství maďarské a rumunské. Rusínština, ve svých regionálních mutacích, jako živý jazyk komunikace, tak v Zakarpatsku pokrývala pouze soukromý život, sloužila tedy komunikaci uvnitř rodin a se sousedy, ale i na pracovišti (mimo státní úřady) i na tržišti. Školní výuka (mimo rumunských a maďarských základních škol) probíhala v ruštině nebo ukrajinštině, ale o přestávkách v hovoru mezi žáky vládla místní rusínština.

V současné době, kdy Zakarpatsko je součástí samostatné Ukrajiny, v oblasti národnostní a jazykové, dochází svým způsobem k pokračování předchozího sovětského přístupu, však s vynecháním ruštiny. Kyjev dál neuznává Rusíny jako samostatné etnikum, zahrnuje je mezi Ukrajince a obdobně rusínštinu považuje jen za dialekt ukrajinštiny. Protože Zakarpatsko patří v posledních dvou dekádách mezi oblíbené destinace českých turistů, tak mnoho tisíc Čechů se mohlo seznámit osobně, přímo na místě, s aktuální „jazykovou mapou“ Zakarpatska. Tak může i český turista zažít, že ve velkém knihkupectví v centru Mukačeva, druhém největším městě Zakarpatska, se prodavačky mezi sebou sice baví maďarsky, ale vůbec jim nedělá problém jednat se zákazníkem místní rusínštinou či ruštinou. Mladší mohou také komunikovat v ukrajinštině, kterou se naučily ve škole, ale taková potřeba je spíše výjimečná, snad i častější je angličtina. Naopak na zakarpatských tržištích, které jsou dosud pro značnou část obyvatel hlavním zdrojem nákupu ovoce a zeleniny, ale i masa a sýrů, uslyšíte takřka výhradně místní podobu rusínštiny. Školní výuka probíhá pouze v ukrajinštině, nezbytnou výzdobou škol je text ukrajinské hymny, ale o přestávkách a mimo školu panuje u žáků místní rusínština.

Jelikož ani maďarština ze Zakarpatska nevymizela, připomíná se dnes i tisíciletí společné historie s Uhry. Nad již zmíněným Mukačevem, na sopečném kopci, stojí hrad Palanok. Na jeho ochozu nechala uherská vláda vztyčit v roce 1896 obelisk k miléniu příchodu Maďarů do Panonské nížiny, který však byl v meziválečném období československými orgány odstraněn, když na hradě v roce 1927 byla umístěna kasárna. Po sto letech však bájný pták Turul, patřící mezi maďarské symboly, na vysokém obelisku znovu rozepjal nad hradem Palanok svá křídla.

Na druhé straně v posledních letech dochází k rozsáhlé ukrajinizaci včetně názvů obcí a měst, mnohdy se však ve skutečnosti jedná o další jazykovou podobu, doplňující celou historickou sérii předchozích jazykových variant příslušného názvu. Tak již zmiňované město Mukačevo má nyní úřední ukrajinskou podobu Mukačeve (Мукачеве), dříve rusínsky Mukačovo (Мукачoвo), rusky Mukačevo (Мyкaчeвo), maďarsky Munkács, německy Munkatsch, rumunsky Munceag. Okresní město Rachov je nyní ukrajinsky Rachiv (Рахів), dříve rusínsky Rachovo (Рахово), maďarsky Rahó, rumunsky Rahău a rusky Rachov (Рахов‎‎). Další okresní město, které se do roku 1946 jmenovalo Sevljuš (Севлюш), v prvorepublikovém Československu proslavené chutnými hrozny, je nyní ukrajinsky Vynohradiv (Виноградів); rusky Виноградов; maďarsky Nagyszőlős. Centrum težby soli evropského významu, které v československém období mělo výmluvný název Slatinské Doly, je nyní ukrajinsky Solotvyno (Солотвино); rumunsky Ocna Slatina; maďarsky Aknaszlatina; rusky Solotvina (Солотвина).     

Ukrajinizaci podlehl také nápis na údajném hrobu Nikolaje Šuhaje na koločavském hřbitově, nyní je tam místo „Nikola“ uvedeno „Mykola“. Pravidelně koncem léta se právě v Koločavě, rodné vesnici skutečného Nikolaje Šuhaje, koná folklórní festival. Je to velká a vyhledávaná příležitost pro setkání místních z Koločavy a z okolí, je to festival rusínských písní a zvyků. Ti nejvytrvalejší návštěvníci vždy nakonec skončí v Četnické hospodě, v budově dřívější četnické stanice. Zde dlouho do noci znějí písně a vyprávění. A také vzpomínky na Česko, kde všichni jen trochu dospělí místní byli za prací. A mnozí vzpomenou i doktora Chona (ve skutečnosti Mgr. Petr Hon z Obvodního soudu pro Prahu 3), před kterého byli postaveni, když česká cizinecká policie zjistila nesrovnalosti s jejich povolením pobytu.

Jazykový portrét Zakarpatska je nesmírně pestrý svojí historií i současností. Obyvatelé této oblasti, nejzápadnější výspy Ukrajiny, jsou přirozeně multilingvní, pro vnitřní komunikaci používají ve značné míře místní variantu rusínštiny, vnější komunikaci zvládají ruštinou nebo ukrajinštinou. Ale jsou-li z míst, kde v sousedství se nachází další národnosti (maďarská, rumunská), ovládají i základní komunikaci v těchto jazycích. Multilingvní základy jim umožňují i poměrně rychle zvládat cizí jazyky, základy češtiny mnohdy během několika měsíců.        

 

                                                                                          Miroslav Grossmann

                                                                                            soudní tlumočník

Policista, č. 4/2016